V roce 1937 poprvé vyšla kniha o študácích a kantorech, jakási „přírodopisná studie“

o člověku školním, jak to vyslovil sám autor Jaroslav Žák. V našich „pětkových“ školách

se vyskytují zajímaví lidé s pozoruhodnými osudy. V této rubrice je budeme postupně

představovat.

Š

 kolník ZŠ waldorfská

pan Josef Pokora

Co Vás přivedlo do jinonické školy?

Do školy jsem nastoupil v roce 2004, v tu dobu

jsem byl dva roky v důchodu a oslovila mne

kamarádka, která ve škole pracovala jako hospodářka, že je bez školníka. V té době jsem se

staral o svoji maminku, a protože mi ve škole

nabídli obědy i pro ni, tak jsem to vzal.

Co jste dělal předtím?

Jsem ze Žižkova, po základní škole jsem se šel

učit 3 roky do plzeňské Škodovky jako elektromechanik a po vyučení jsem nastoupil v lokomotivním depu Praha–Libeň horní nádraží. Při

zaměstnání jsem dělal průmyslovku, vojnu a po

ní jsem se oženil. Narodila se mi dcera Lenka,

pak syn Martin. Pracoval jsem jako technik

energetik v ČKD Tatra Smíchov, celkem jsem

měl na starost 150 lidí. V roce 1987 jsem se

podruhé oženil a to jsem vyženil další 2 děti.

Z ČKD jsem odešel v roce 1990 a nastoupil

jako technik u Správy služeb diplomatickému

sboru a od roku 1995 až do důchodu jsem dělal

správce budov v pasáži Sevastopol.

A jaké to bylo, když jste začal jako školník?

Na začátku mého školnictví jsem s dětmi do

kontaktu moc nepřicházel, ostatně neměl jsem

z dřívějška se školním prostředím žádné zkušenosti. To přišlo až druhým rokem, začalo

mě to zajímat, co vlastně děti ve škole dělají.

Protože moje dílna přímo sousedí s dvorečkem školy a družiny, děti se mě začaly ptát, co

v dílně je, co se na co používá, zkoušely si zatloukat hřebíky, vrtat díry, pájet a vyptávaly se

na spoustu věcí. Dneska už si to ani nedovedu

představit jinak, děti si chodí povídat, když

jsou na dvorečku, a vlastně je znám všechny

osobně. Ty šikovnější pak pomáhají s různými pracemi, opravují chůdy, lavičky, uklízí,

natírají. A pořád si povídají, hlavně po prázdninách a po Vánocích třeba vyprávějí o tom, co

prožily.

Co to znamená, být školníkem v jinonické

škole?

Práce všeho druhu, údržba pěti objektů, velké

pozemky, zahrady, hřiště, ve škole se musí topit,

svítit, zajišťuji revize, opravy a všechno nezbytné

k tomu, aby děti a učitelé mohli ve škole být.

Často sháním potřebný materiál a přesouvám

nábytek a věci mezi třídami a budovami. Někdy

se stane, že je potřeba i dohlédnout na děti

v družině, ve školním klubu nebo i ve třídě.

Jaký vidíte smysl své práce?

Moc mě to těší, že můžu být ve škole a jaký

vztah ke mně děti mají. Nehledím často na

osobní volno a dělám rád, co je potřeba. A když

pak vidím na rozlučkových setkáních a plesech,

že i děti se se mnou loučí (často s největším

potleskem – pozn. red.) a vzpomínají na společně strávené chvíle, mám radost, že moje

práce v jinonické škole není zbytečná. A moc

si vážím toho, že jsem byl letos pozván panem

ředitelem za naši školu na slavnostní setkání

pracovníků škol u příležitosti Dne učitelů, které

pořádali pan starosta a paní místostarostka

v Primátorském salónku.

PÁŤÁK 5