Naši lidé

M

 iroslava Hrnčířová

ZLATÉ SRDCE HRADNÍ ŠKOLKY?

O MŠ PODBĚLOHORSKÁ SE STARÁ UŽ 20 LET

M

iroslava Hrnčířová je už čtyřicet let

školnicí. Ne, nepracuje jako školnice, ona skutečně je školnicí v tom

nejlepším slova smyslu. A dvacet let už

přispívá k radosti mnoha stovek dětí, které

za ta léta prošly Mateřskou „hradní“ školou

Podbělohorská na pražské Klamovce.

„Na začátku osmdesátých let jsem vodila své

vlastní děti do malé rodinné školky Na Cihlářce

ve Winternitzově vile. Právě jim odcházela

školnice a zeptali se mě, jestli bych to nechtěla

dělat. Zkrátka jsme si padli do oka, protože

jsme se tam všichni dobře znali,“ vzpomíná

skromně na své začátky. „Od té doby jsem se

starala o chod školky, uklízela jsem, pomáhala

s dětmi. A to samé vlastně dělám dodnes,“

dodává jaksi samozřejmě.

Když se řekne „školník“, laik si obvykle před­

staví poněkud nerudného chlápka v montér­

kách, věčně umouněného, s instalatérským

náčiním vyčuhujícím z děravých montérko­

vých kapes. O to víc překvapí usměvavá

dáma středního věku, která o své práci říká:

„Samozřejmě že musím zvládat nejrůznější

domácí práce, čištění odpadů ve školce je

celkem hračka, podobné činnosti přece dělá

každá samostatná žena. A na závažnější

opravy si musím zavolat profesionály, ostatně

jako každý školník.“

Její slova potvrzuje i ředitelka školky Dagmar

Trčková, která si paní Mirku v rozhovoru

nemůže vynachválit a nejvíc oceňuje její zlaté

srdce: „K základním dovednostem školníka

či školnice patří zejména dovednost jednat

s lidmi, vždyť je tou první osobou, s níž se ráno

rodiče i děti potkávají.“

V MŠ Podbělohorská pracuje Miroslava

Hrnčířová už dvacet let. „Když se rušila školka

Na Cihlářce, nabízeli mi odtud i školnici. Já

jsem napřed nechtěla, aby mi někdo někoho

nutil, přece si sama můžu vybrat nejlépe. Ale

když jsme se s Miruškou poznaly, věděla jsem

34 PÁŤÁK