Naši lidé
M
iroslava Hrnčířová
ZLATÉ SRDCE HRADNÍ ŠKOLKY?
O MŠ PODBĚLOHORSKÁ SE STARÁ UŽ 20 LET
M
iroslava Hrnčířová je už čtyřicet let
školnicí. Ne, nepracuje jako školnice, ona skutečně je školnicí v tom
nejlepším slova smyslu. A dvacet let už
přispívá k radosti mnoha stovek dětí, které
za ta léta prošly Mateřskou „hradní“ školou
Podbělohorská na pražské Klamovce.
„Na začátku osmdesátých let jsem vodila své
vlastní děti do malé rodinné školky Na Cihlářce
ve Winternitzově vile. Právě jim odcházela
školnice a zeptali se mě, jestli bych to nechtěla
dělat. Zkrátka jsme si padli do oka, protože
jsme se tam všichni dobře znali,“ vzpomíná
skromně na své začátky. „Od té doby jsem se
starala o chod školky, uklízela jsem, pomáhala
s dětmi. A to samé vlastně dělám dodnes,“
dodává jaksi samozřejmě.
Když se řekne „školník“, laik si obvykle před
staví poněkud nerudného chlápka v montér
kách, věčně umouněného, s instalatérským
náčiním vyčuhujícím z děravých montérko
vých kapes. O to víc překvapí usměvavá
dáma středního věku, která o své práci říká:
„Samozřejmě že musím zvládat nejrůznější
domácí práce, čištění odpadů ve školce je
celkem hračka, podobné činnosti přece dělá
každá samostatná žena. A na závažnější
opravy si musím zavolat profesionály, ostatně
jako každý školník.“
Její slova potvrzuje i ředitelka školky Dagmar
Trčková, která si paní Mirku v rozhovoru
nemůže vynachválit a nejvíc oceňuje její zlaté
srdce: „K základním dovednostem školníka
či školnice patří zejména dovednost jednat
s lidmi, vždyť je tou první osobou, s níž se ráno
rodiče i děti potkávají.“
V MŠ Podbělohorská pracuje Miroslava
Hrnčířová už dvacet let. „Když se rušila školka
Na Cihlářce, nabízeli mi odtud i školnici. Já
jsem napřed nechtěla, aby mi někdo někoho
nutil, přece si sama můžu vybrat nejlépe. Ale
když jsme se s Miruškou poznaly, věděla jsem
34 PÁŤÁK