Škola je tu pro žáky a žák je středobodem vesmíru zvaného škola. Jak to vidí žáci,
může být překvapivé, povzbudivé i dojemné.
J
eště před pár týdny si většina z nás
vůbec nedovedla představit význam
slova karanténa. Někteří neměli vůbec
žádnou představu, jiní si zase představovali
nemocniční pokoj, ze kterého není úniku.
Dnes však v karanténě žije každý z nás.
Město Praha je prázdné, jako by bylo po
výbuchu. Na ulici potkáte jen pár lidí. Všichni
na sobě mají roušku a jdou stejným směrem,
do obchodu nebo do práce. Všechny kamenné
obchody, až na potraviny a několik dalších
výjimek, jsou uzavřené, tiché a bez života, jako
tělo bez duše. Možná myslí na své moderní
potomky, internetové prodejny, které jediné
neztratily své zákazníky. Ve městě nejsou ani
místní ani žádní turisté. Karlův most sice leží
přes řeku Vltavu tam, kde vždycky stál, ale
smutní nad tím, jak málo lidí po něm přebíhá
z jednoho břehu na druhý. Říká si, co se změnilo? To už mě lidé nepotřebují? Také Pražský
hrad smutně hledí na ztichlé a prázdné město
bez života. A když bijí zvony na pražských
kostelích, jejich zvuk je také jiný. Nic ho neruší,
tedy se podívá daleko za hranice, které za normálních okolností nepřekročí.
Po silnicích přeběhne za celý den jen několik aut. Ovzduší si ale libuje. A ptáci nekašlou
a nedusí se, vesele si plachtí, zpívají a sledují
všechno to dění pod sebou.
Mezi lidmi panuje strach z neviditelného nepřítele. Chování každého je jiné, nebo spíš divné?
Když má jeden potkat druhého, nesetkají
se, aby se pozdravili, ale spíše se vzdáleně
vyhnou. Při vstupu do autobusu si každý sedá
co nejdále od ostatních. Prodavačka se na
nikoho neusměje, stejně by její úsměv nebyl
přes roušku vidět. Copak nikomu nechybí přátelé a kamarádi? Není to ale tak hrozné, jak si
ulice mezi sebou vyprávějí. Oni jen nevidí internetovou pavoučí síť, která pokryla celé město,
a která všechna ta přátelství a rozhovory z ulice
jen přenesla do digitálního světa. Někomu
to možná vyhovuje více, ale mě, počítačové
kamarádství zdaleka nebaví tak, jako hodit si
na koš se spolužáky na hřišti za domem. A to
i přesto, že mi ten koš čtyřikrát z pěti pokusů
řekne: nešiko.
Tak snad se už brzy všichni zase potkáme na
Karlově mostě…
Šimon Sedláček
PÁŤÁK 21