Škola je tu pro žáky a žák je středobodem vesmíru zvaného škola. Jak to vidí žáci,

může být překvapivé, povzbudivé i dojemné.

J

eště před pár týdny si většina z nás

vůbec nedovedla představit význam

slova karanténa. Někteří neměli vůbec

žádnou představu, jiní si zase představovali

nemocniční pokoj, ze kterého není úniku.

Dnes však v karanténě žije každý z nás.

Město Praha je prázdné, jako by bylo po

výbuchu. Na ulici potkáte jen pár lidí. Všichni

na sobě mají roušku a jdou stejným směrem,

do obchodu nebo do práce. Všechny kamenné

obchody, až na potraviny a několik dalších

výjimek, jsou uzavřené, tiché a bez života, jako

tělo bez duše. Možná myslí na své moderní

potomky, internetové prodejny, které jediné

neztratily své zákazníky. Ve městě nejsou ani

místní ani žádní turisté. Karlův most sice leží

přes řeku Vltavu tam, kde vždycky stál, ale

smutní nad tím, jak málo lidí po něm přebíhá

z jednoho břehu na druhý. Říká si, co se změnilo? To už mě lidé nepotřebují? Také Pražský

hrad smutně hledí na ztichlé a prázdné město

bez života. A když bijí zvony na pražských

kostelích, jejich zvuk je také jiný. Nic ho neruší,

tedy se podívá daleko za hranice, které za normálních okolností nepřekročí.

Po silnicích přeběhne za celý den jen několik aut. Ovzduší si ale libuje. A ptáci nekašlou

a nedusí se, vesele si plachtí, zpívají a sledují

všechno to dění pod sebou.

Mezi lidmi panuje strach z neviditelného nepřítele. Chování každého je jiné, nebo spíš divné?

Když má jeden potkat druhého, nesetkají

se, aby se pozdravili, ale spíše se vzdáleně

vyhnou. Při vstupu do autobusu si každý sedá

co nejdále od ostatních. Prodavačka se na

nikoho neusměje, stejně by její úsměv nebyl

přes roušku vidět. Copak nikomu nechybí přátelé a kamarádi? Není to ale tak hrozné, jak si

ulice mezi sebou vyprávějí. Oni jen nevidí internetovou pavoučí síť, která pokryla celé město,

a která všechna ta přátelství a rozhovory z ulice

jen přenesla do digitálního světa. Někomu

to možná vyhovuje více, ale mě, počítačové

kamarádství zdaleka nebaví tak, jako hodit si

na koš se spolužáky na hřišti za domem. A to

i přesto, že mi ten koš čtyřikrát z pěti pokusů

řekne: nešiko.

Tak snad se už brzy všichni zase potkáme na

Karlově mostě…

Šimon Sedláček

PÁŤÁK 21