Školy na Praze 5 jsou součástí vzdělávacího systému celé České republiky. Jak se mění přístup ke vzdělávání a způsob výuky? Dozvíte se v této rubrice od těch nejpovolanějších.

nezůstane jen na papíře, ale bude se realizovat. Nechceme sepsat tlustou knihu, kterou nikdo nebude číst, ale pokusit se naše představy uvést v život. I za pomoci cílené komunikace se širokou veřejností. Jaké šance Vy sám osobně dáváte tomu, že vytvořená Strategie 2030+ něco skutečně změní? Často se vše na školách zaonačí tak, aby byl „záměr“ naplněn, ale ve skutečnosti se nic nezměnilo. Pokud bych nevěřil, že moje práce má smysl, nikdy bych nabídku na účast v expertní pracovní skupině nepřijal. Jsem si však vědom toho, že pokud chceme něco ve školství skutečně změnit, musíme o nutnosti změn přesvědčit především ředitele a učitele na školách. Jinak se cokoli formálně naplní, ve skutečnosti se ale pojede ve starých kolejích. Proto komunikaci považuji za sebe za nesmírně důležitou a klíčovou. Jak Vy osobně vidíte současné české školství? Starý svět odchází, přichází svět nový. Svět, ve kterém lidé budou žít v symbióze s moderními technologiemi. České školství celkem dobře vzdělává žáky a studenty pro svět minulý. Přitom mnohdy přesně nevíme či neumíme přesně definovat, k čemu a jak bychom měli žáky a studenty vzdělávat. Jak nastavit správný poměr takzvaných tvrdých a měkkých kompetencí. Určitě však budou potřebovat schopnost umět se učit, což je ale jiný pojem než se našprtat na písemku. Celoživotní vzdělávání bude nutností, budoucí absolventi systému školství budou nejspíš častěji měnit svoje pracovní pozice, obsah svých živností, svého podnikání. K tomu potřebujete lidi kreativní, aktivní, s mnoha dovednostmi. Ale vysvětlit tento problém seriózně, na to bych potřeboval poněkud širší prostor. Jak by podle Vás mělo vypadat ideální české školství? Ideální stav se nazývá ideálním proto, že ho nelze nikdy dosáhnout. Ale musíme se snažit se

mu přiblížit. Rodiče i učitelé žáků a studentů to s nimi v drtivé většině myslí dobře, ale sami se nějak vzdělávali a ne vždy dokážou reflektovat změny, které ve společnosti nastávají. Škola už dávno není hlavním zdrojem informací, jak tomu bylo v minulosti. Stoupá vliv neformálního vzdělávání a je nutné ho propojovat s tím formálním. Učitelé musí být spíše mentory než vykladači pravd, naučit své svěřence kriticky myslet, dokázat je vhodnými způsoby a prostředky motivovat. Také žáci a studenti musí změnit svůj přístup. Je klíčové, abychom našli vyvážený způsob v několika vyučovaných oblastech. Ve znalostech, tedy vím, v dovednostech, neboli umím, v postojích, což znamená chci. A když už mám vědomosti, umím je použít v praxi a chci je využít, abych měl také schopnost věci realizovat, tedy dokážu. Jsem schopen problémy analyzovat, nalézat vhodná řešení, dobře formulovat své názory a myšlenky, podpořit je vhodnou argumentací. Rovněž být plnohodnotnou součástí pracovního týmu, nebo dokonce ten pracovní tým vést. Nastavit ve výuce správný poměr kompetencí vím, umím, chci a dokážu je klíčové, ale nesmírně obtížné, a jistě na to bude existovat nespočet názorů, podpořených i mnoha argumenty. Také se musíme naučit pracovat s chybami, ne za ně žáky a studenty trestat a tím je systémově vést k pasivitě. Jste optimista? Jsem umírněný optimista. A doporučuji každému se na svět dívat s jistou mírou optimismu, byť nás média zásobují především těmi negativními informacemi. Mnohé je v našich rukách, jen musíme vystoupit ze své komfortní zóny, nebát se udělat chybu, snažit se věci kolem sebe měnit, třeba i v maličkostech. Pak se budeme cítit lépe a nakonec bude lépe i celé společnosti. Děkujeme za rozhovor. PÁŤÁK 13